S Viktorem jsme se seznámili v roce 1990 na letním kurzu gregoriánského chorálu, který pořádalo brněnské biskupství. Zanedlouho jsme se s rodinou přestěhovali do Olomouce a zjistili jsme, že totéž udělal Viktor: byl u dominikánů a chystal se složit věčné sliby. Zároveň pracoval jako lékař na dětském oddělení olomoucké fakultní nemocnice. Byli jsme v pravidelném kontaktu zvláště o nedělích, kdy nás často navštěvoval. Často vzpomínal na dobu strávenou v Permoníku. Vždycky bylo dost veselo a o vtipy nebyla s Viktorem nikdy nouze - dokonce ani když jsme po nedělní mši vykládali před kostelem. V roce 1998 se nám narodila dcera a Viktora jsme požádali o kmotrovství. Moc jim to spolu slušelo. A protože Viktor přijal řeholní jméno Václav, dceru jsme pokřtili jako Marii Václavu.

A pak se to stalo. Seminář pro sbormistry, Kutná Hora, léto 2020. Z auta vystupuje Jirka Szewieczek, který za námi zrovna přijel z Prahy… ne, moment, to je hloupost, ale na první pohled je ta podoba neuvěřitelná. Samozřejmě to není Jirka, ale právě pan Hartoš. A tak se před námi zhmotnil ten ‘hartošovský mýtus’, o kterém jsme leta slýchali. A během jednoho odpoledne a večera jsem zjistila, že z něj onoho anglického gentlemana nedělá jen jeho světlý výletní oblek, ale opravdu i jeho pověstný humor, zdvořilá, a přece milá, zdrženlivost a určitá nonšalance. To všechno bylo o to obdivuhodnější, že takový dokázal být i přes všechna příkoří. Nebo možná právě kvůli nim…

Když po pár letech Viktor potřeboval kmotry na křtinách jeho dcery, moc rádi jsme se tohoto úkolu ujali. Naposledy jsme s Viktorem a jeho rodinou seděli u kávy na Horním náměstí v Olomouci před asi sedmi lety. Vzpomínáme na něho jako na člověka se smyslem pro humor, ochotného vždycky pro druhé něco udělat.

Dnes jsem se dozvěděla, že tu už není Viktor Hartoš, že si s námi nepopovídá a nezazpívá na našich permoníkovských setkáních.

Jsem z toho velmi smutná, protože jsem ho poznala dávno - jako malého kluka s veselými kukadly, který byl potom na soustředěních Permoníku v mých skupinách. Pro jeho zvídavé otázky a upřímný pohled jsem si ho opravdu zamilovala. Když potom rostl, býval na soustředěních mou pravou rukou jako instruktor a pak už byl najednou dospělý.

Čas ubíhal, ale kdykoli jsme se setkali, bylo to, jako bychom se naposled viděli včera. Měli jsme si zas o čem povídat. Nejen o Permoníku, ale třeba o Olomouci, kde jsme oba studovali, o naší společné zálibě ve filmovém umění nebo o profesních otázkách. Oba jsme byli stejně "potrefení" a zamilovaní do každé své práce.

Obdivovala jsem jeho přehled, nadhled, jeho specifický smysl pro humor a jeho schopnost pregnantně glosovat dění.

To se projevilo často i v jeho komentářích na Facebooku. Tam jsme se v poslední době "viděli" nejčastěji.

Měl neustále plno elánu pouštět se do nových akcí, věnoval spoustu času své práci, měl skutečný zájem o ostatní, ale zároveň byl také tatínkem pro své děti, na které byl po právu pyšný. Jim, manželce i celé rodině bude chybět nejvíc. Ale mně a všem, kdo ho potkali a poznali, bude chybět také - hodně.

Je mi to opravdu velice moc líto a stále to nechápu…

Viktor byl starší bratr mé nejlepší kamarádky ze sboru i ze školy a užila jsem si s ním spoustu legrace. Pamatuji si, že nás rád a často popichoval, provokoval a pokoušel, zvláště na sborových soustředěních. Když jsme se slovně bránily, měl vždy připravenou pohotovou odpověď, která nás úspěšně dovedla odzbrojit. Má další vzpomínka se týká doby našeho studia v Olomouci. Setkali jsme se v univerzitním pěveckém sboru Nota Bona, kam nás dovedla láska ke sborovému zpěvu zrozená v Permoníku. Tam už byl Viktor zkušený student, který zvládal školu s naprostým přehledem díky svým intelektuálním schopnostem. Učení mu šlo jaksi samo, stejně jako zpívání renesanční polyfonie. Má další vzpomínka se týká setkávání v dominikánském kostele v Olomouci. Viktor tam nějakou dobu pobýval jako řádový bratr. Překvapilo mě to a zároveň jsem vnímala, že se snažil jít svou originální cestou, poznávat věci do hloubky, jít poctivě za tím, co považoval za správné, hledat pravdu, podstatu a své životní poslání. Řekl mi, že chce lépe porozumět lidem a zároveň sám sobě. Jeho odpovědi byly upřímné a přímočaré. Myslím, že pro něj nebylo důležité, co si o tom myslí ostatní, dělal to, co považoval za správné a nechyběla mu při hledání odvaha. Naposledy jsme se setkali v listopadu 2019 při oslavách 30. výročí Sametové revoluce, opět v Olomouci. Viktor nám vykládal o své práci psychiatra, bylo poznat, jak ho baví a naplňuje, stejně jako role trojnásobného taťky. Obdivovala jsem jeho odvahu jít pracovat do ciziny, poznávat nepoznané a jít si za svým. Vše dělal naplno a svým originálním způsobem a to se často nevidí. RIP, Viktore!

Nevím, jestli můžu o panu Hartošovi psát, když jsem se s ním potkala jen jednou v Kutné Hoře, ale na mě působil jako velmi galantní, dobře vypadající gentleman, který uměl skvěle poslouchat a zároveň báječně a barvitě vyprávět historky ze života. Je to velká škoda, že odešel tak mladý člověk a otec tří dětí…

Milý Viktore, zpráva o tom, že tu už nejsi, nás všechny velmi překvapila a zasáhla. Ve sboru jsem tě vnímala jako staršího bráchu. Byl jsi přátelský, byl jsi vždy tam, kde tě bylo potřeba a svým ojedinělým humorem bavil všechny kolem. Byl jsi „svůj“. Vybral sis navíc profesi, abys mohl pomáhat lidem, kteří tě potřebovali. Navždy zůstaneš v našich srdcích. Odpočívej v pokoji.

Upřímnou a hlubokou soustrast celé rodině. S úctou Lenka Rucká (roz. Pavlů)

Víťa byl první, který držel v náručí moji dceru Markétku a díky němu má lehce zapamatovatelné RČ za lomítkem :)) Když jsme přišly z porodnice domů , hrdě jsem odmítla nabídku mých rodičů, abychom první týdny byly u nich a oni by mi pomohli s péčí o miminko. Zůstala jsem tedy sama. Ale hned první dny nás navštívil Víťa a pak chodil už denně, pomáhal mi a staral se naprosto dokonale. Markétka měla skvělého pečovatele a já milého společníka. Díky němu jsem si ty první týdny s Markétkou opravdu užila.

A kdybyste se zeptali Víti, tak jeho nezapomenutelný zážitek bylo naše konferování koncertu v bulharštině :)))