V pondělí 23. 7. ráno se karvinské nádraží rozeznívá jasnými hlasy zpěváků Koncertního sboru Permoník. Vlak nás za chvíli odveze do Prahy k dlouhému letu do Tokia na Mezinárodní festival pěveckých sborů.

Den 1.

U vlaku se nejeden člen naši výpravy dojal, když se s námi přišli rozloučit i zakladatelé sboru Eva a Ivan Šeinerovi. Na cestu nám rozdali talismany z minulých čtyř návštěv Japonska. Náš sbor byl v Japonsku poprvé před 33 lety, ale teprve tentokrát se vydáváme na soutěž. Let začíná večer a večerem taky díky 7 hodinám časového posunu končí. Pro některé, kteří letí poprvé, je to velká zkouška, ale vše jsme zvládli bez zádrhelů. Díky podpoře města Karviná, kraje, díky našim donátorům a především starostlivým rodičům už za pár dní na pódiu ukážeme, co umíme v porovnání s desítkami sborů z nejrůznějších zemí světa.

Den 2.

Aklimatizace v dalekém Tokiu je důležitá… a náročná. Za pár dní nás čeká soutěž a musíme se proto dostat do formy. Pro zpěváky je samozřejmě nejdůležitější hlas, což může být v Japonsku trochu problém. Všudypřítomná klimatizace v budovách i autobusech kontrastuje s vlhkým vedrem v tokijských ulicích. Proto jsme se první den vydali ven z metropole na návštěvu historického shogunského městečka Kamakura v krásné zátoce na břehu Tichého oceánu. Buddhistické chrámy se tam skrývají uprostřed lesů a nádherných japonských zahrad. Přes velké teplo a únavu z dlouhé cesty jsme si výlet užili. A přinesli jsme si s sebou i kousek domova – návštěvníci chrámů si poslechli několik českých a moravských lidových písní. Když jsme přidali japonskou, všichni zjihli… a my jsme si mohli vyslechnout první potlesk publika na japonské půdě.

Den 3.

Tři sta let zpátky město Edo získalo jméno TOKYO – Hlavní město východu. A teď jsme do něj přijeli, abychom předvedli, jak se zpívá u nás doma. Permoník sice do Japonska přijel už popáté, v hlavním městě jsme ale poprvé.

Tato megapole má více obyvatel než celá Česká republika, takže za pár hodin se dá poznat jen její malá část. Naše milá průvodkyně Kumiko s výbornou češtinou nám Tokyo představuje v pestrých barvách. Začínáme v hustém háji se 17 tisíci stromů, které obklopují buddhistickou svatyni Meiji Jingu. Střih… Klid háje vystřídá tep moderní metropole na obchodní ulici Takeshita Street. Móda, suvenýry, mladá generace Japonců, turisté, krámky, restaurace, najednou jsme ve víru velkoměsta 21. století. Mumraj zůstává i kolem ikonického chrámového komplexu Sensō-ji. Na chvíli jej rozptýlíme písní Vołum Milana Báchorka. Naše hlasy a červená trička na sebe na okamžik strhávají pozornost a my se aspoň na okamžik cítíme blíž našemu domovu uprostřed Evropy.

Vydáváme se na první zkoušku a poprvé od příletu si opakujeme soutěžní program. Ještě vyzkoušíme repertoár na večerní koncert a jdeme na to. Vystoupení je pro nás první velkou zkouškou před japonským publikem. Zpíváme tentokrát v novodobém chrámu, nákupním centru Kyobashi Edogrand s 'předskokany’ z Hong Kongu. Publikum je nadšené a my šťastní, že se nám podařilo vytvořit krásnou atmosféru. Obrovským dílem k tomu přispěl dlouholetý Permoník a člen Mužského komorního sboru Bohumil Tejnický, který diváky koncertem provedl v jejich rodné japonštině.

Rozhodující ale bude sobota a neděle, kdy se postavíme na soutěžní pódium. Zítra se podíváme do sálu a poslechneme si dětskou kategorii, abychom tušili, do čeho jdeme.

Den 4.

Tokyo International Choir Competition in Harumi 2018 začíná! V 8 kategoriích budou soutěžit sbory ze 14 zemí světa. Z více než 150 přihlášených sborů vybrala mezinárodní porota pod vedením Němce Georga Grüna jen dva evropské a oba z Moravskolslezkého kraje – Ondrášek Nový Jičín a Koncertní sbor Permoník.

Mnohonárodnostní pestrost je tady vidět na každém kroku už od rána. Základem dne je snídaně, na které si každý může vybrat ze směsice chutí. Oč je naše hotelová restaurace menší, o to větší je vstřícnost a přívětivost vrchního. Nabídka nezapře jeho nepálský původ, ale v rozmanitém menu se snaží i přes asijský styl vyjít vstříc chuti Evropanů (šunka, párek a vejce se najdou vždy). Prostě poznáváme svět se vším všudy a kuchyní to začíná.

V pravé poledne startuje soutěž. Kouzelná znělka, taška s dárečky od pořadatelů i nádherně zpracovaný katalog soutěže ukazují, že jsme opravdu ve velkém světě. To ještě netušíme, co nás čeká večer. Odpoledne žasneme nad vysokou úrovni dětských sborů, ale přesto s láskou vzpomínáme na naše přípravky. Asijské děti se totiž zvládnou naučit náročný repertoár, našemu evropskému srdci ale v jejich výkonech většinou chyběla radost a sdělnost. Nasledující kategorie seniorských sborů (s průměrným věkem zpěváků 60 let) ukázala, že zpěv je možné dělat s chutí a na výborné úrovni celý život – tímto zdravíme Sbor přátel zpěvu a těšíme se minimálně na dalších 15 let společného zpívání!

Vrcholem dne je welcome party s atmosférou, která se slovy popisuje těžko, ale krásně ji zachycují fotky, které najdete na našem facebooku a instagramu. Svět spojený písní je totiž nádherné místo k narození... Bohužel musíme jít spát, zítra nás čeká první soutěžní klání. Myslete na nás v 18.48 japonského času (doma chvíli před druhou) a držte palce.

Den 5.

Pátý den, pro nás první soutěžní. Ten zážitek se nedá jednoduše zprostředkovat, člověk to musí zažít! Dovolte nám proto použít slova prezidenta Sborového studia Permoník Petra Kazíka, který celou naši kategorii strávil v sále a má díky tomu přehled o všech, kteří se divákům a porotě představili:

“Možná ne každý rozumí sborovému zpěvu, já jako amatérský zpěvák si k němu hledám cestu 48 let. Dnes, když jsem poslouchal 4 hodiny a 5 minut vystoupení 14 sborů naší kategorie (Youth Choir) – jednoho z Číny, šesti z Japonska, dvou z Hong Kongu, dvou z Česka a po jedno z Ruska, Taiwanu a Filipín – napadl mě příměr k parfému. Ten si někdy koupil každý.

To, jak parfém voní, nemůžeme posuzovat na první dojem a stejné je to u hudby a sborového zpěvu. Vůně každého parfému se totiž postupně rozvíjí a mění, proto nás první dojem často klame. To je dáno zastoupením jednotlivých ingrediencí v parfému, které neuvolňují vonné esence najednou, ale postupně. Proto složení parfému dělíme na tři části - hlava, srdce a tělo, neboli základ parfému. A už v tom můžeme rozpoznat jakýsi hudební akord, je to podobné. Hlava parfému se rozvoní okamžitě a na základě tohoto prvního dojmu se rozhodujeme, jestli se nám vůně líbí, nebo ne. U sboru je to stejné. Ingredience zastoupené v hlavě parfému bývají hodně intenzivní, ale odeznívají rychle. U sboru je to většinou image, první dojem (třeba nástup, kostým, první úsměvy, první tóny, chovaní sbormistra). Hlava bývá cítit jen několik minut, někdy dokonce pouze několik sekund. Pak nastupuje srdce parfému - intonace, zvuk, doprovod… Srdce parfému i sboru určuje celkový charakter.

Když je posluchač vstřebá, začne si všímat základu, těla parfému. To je dojem, který člověku zůstane nejdéle. U sboru je to výraz, prožitek, dramaturgie. K opravdovým parfémům bych přirovnal dva sbory, které v této kategorii vystoupily. Ty uslyší diváci v neděli na Grand Prix (17.30-19.10 japonského času), o kterou se z naší kategorie kromě nás utká ještě jeden japonský sbor. Před tím ale poměříme síly s dalšími sbory v kategorii Contemporary Music. Byl to krásný den, zítřek rozhodne.”

Den 6.

Na soutěž jsme vyrazili v komornější sestavě, než nás domácí obecenstvo většinou slyší. 33 vybraných zpěváků přesto dokázalo v japonském sále Dai-ichi Seimei Hall konkurovat i tělesům početnějším nebo smíšeným. K nádhernému prožitku přispěla i dokonalá akustika.

Velkým vítězstvím bylo už to, že nás porota vybrala ze 139 přihlášených sborů z celého světa a počet přihlášených tak zredukovala na 59 soutěžících ze 14 zemí. Mohli jsme proto s klidným svědomím vystoupit jen s ambicí představit umění českou sborovou školu, jejíž výraznou tváří je po interpretační stránce i zakladatelka Permoníku paní Eva Šeinerová. Vzhledem k tomu, že jsme se do Japonska vydali už popáté, věděli jsme, že styl je poněkud odlišný a prosadit se mezi asijskými sbory bude velmi obtížné. Naštěstí jsme měli dva dny na aklimatizaci a den před soutěží jsme si dali půldenní zkoušku, abychom doladili formu.

Soutěžili jsme ve dvou kategoriích. V sobotu to byla kategorie Mládežnické sbory (věk zpěváků do 28 let). Náš výběr má průměrně 17,5 let, takže jsme se utkali s výrazně staršími. Soutěžili jsme s 15minutovým programem, který obsahoval dvě povinné písně – jednu společnou pro všechny z dílny současného japonského autora a jedna skladba musela být z období renesance/baroka. Pak už jsme vsadili na českou kartu a další dvě skladby sbormistryně vybrala z domácí provenience. Pouze jedna přitom mohla být s doprovodem klavíru. V dokonalé akustice se sboru povedl výjimečný výkon, ze kterého byla nadšená i samotná děvčata (a jeden chlapec, abychom byli přesní) a ten pocit je nejdůležitější. Naštěstí měla podobný pocit i porota a rozhodla, že z naší kategorie postoupí navzdory pravidlům do soutěže o Grand Prix dva soubory. Postup mezi 8 nejlepších byl z říše snů. Konkurence byla skutečně obrovská (14 sborů – 6 z Japonska, 2 z Hong Kongu, 2 z ČR, a po jednom z Činy, Ruska, Taiwanu a Filipín).

Druhá kategorie Současná hudba sice byla na počet účastníků menší (10 sborů – z Japonsko 3, z Hong Kongu 2, 2 z Česka, po jednom z Taiwanu, Jižní Koreje a Singapuru), ale kvalitou a pestrostí ještě výraznější. Asi vás zajímají výsledky. V kategorii Youth Choir se stal absolutním vítězem (Gold Prize, First Prize) s postupem do Grand Prix sbor Toyota City Boys & Girls Choir Youth z Japonska (94,3 body). Gold Prize, Second Prize a mimořádný postup do Grand Prix získal náš Koncertní sbor Permoník (92,9 bodů). V kategorii Contemporary Music se stal absolutním vítězem (Gold Prize, First Prize) smíšený sbor The Vocal Consort ze Singapuru (93,4 body), Gold Prize, Second Prize si odváží smíšený sbor Diocesan Choral Society z Hong Kongu (93,3 body) a Gold Prize, Third Prize Permoník (91,4 body).

Největším oceněním je pro nás zvláštní cena za nejlepší interpretaci povinné písně japonského autora Naoto Aizawa Do you know this, my dear?, která je psaná v japonštině. Jeho poděkování bylo skutečně srdečné.

Z exaktního pohledu, pokud tedy je možné hodnotit neporovnatelné, tak v celkovém žebříčku všech 59 sborů ze všech kategorií máme 4. nejvyšší bodové hodnocení.

Je neuvěřitelné, že město o velikosti průměrné čtvrti metropolí, ze kterých byli naši soupeři, dokáže poslat do světa takovou kvalitu. To je práce za 52 let, kterou začali manželé Šeinerovi a dnes v ní pokračují Martina Juríková a Karina Grimová za podpory korepetitorů Hany Šobrové a Lukáše Michla, který se s námi na naši cestu vydal.

Den 7.

Je to opravdu úžasné mít vše za sebou. Je těžko představitelné, kolik sil a práce stálo zažít ten úspěch a radost z ohlasů a podpory domácích. K běžným povinnostem člena Koncertního sboru Permoník musela japonská skupina včetně 4 náhradníků, kteří zůstali doma, přidat 150 hodin dalšího zkoušení. Všechna ta dřina byla zúročena ve dvou uplynulých dnech a dnes (tedy v pondělí) jsme si mohli konečně vydechnout. Měli jsme velkou radost z toho, že bylo možné na stránkách festivalu sledovat přenos předávání, a tak jste to doma všechno mohli prožívat s námi.

Velké emoce štěstí vystřídala únava, a proto byl pro dnešní den zvolen výlet na úžasné místo na dohled od Tokia, Národního parku Hakone, a to hlavně díky sbormistryni Martině Juríkové, která program pečlivě promyslela. Oběd v místní restauraci s tradiční vlastní úpravou potravin na grilech přímo na stolech byl pro některé možná i prvním velkým vařením. Po obědě nás čekala projížďka lodí na jezeře Aši s výhledem na Fuji-san a také cesta lanovkou na horu Komagatake. Fuji je posvátná hora a nerada se v létě ukazuje turistům (je často v obložení mraků stahujících se k ní z oceánu). Dnes však zvědavě hlavu vystrčila. Chtěla vědět, kdo jsou to ti cizinci, kteří se snaží naučit japonské hory slezským halekačkám…

Den 8.

Včera jsme zkoušeli halekat na Fuji-san, dnes si nás užila Jokohama. Hostila nás tamní Ferris University a její rozsáhlý dívčí sbor. Odpoledne jsme s nimi a s dalšími dvěma sbory ze soutěže – běloruskou Polifonicou a chlapecký sborem z Hong Kongu – prožili workshop s významným americkým sbormistrem a členem poroty Antonem Armstrongem.

Každá soutěž s sebou nese specifické zákulisí. My jsme si od sobotní noci, kdy nám zavolal umělecký ředitel soutěže a sdělil, že jsme sice kategorii Youth nevyhráli, ale díky zakročení jednoho z porotců postupujeme do Grand Prix, kladli otázku, kdo to byl. Po těch pár dnech v do jisté míry strnulém, ač krásném Japonsku člověk pochopí, že to je vlastně taky vítězství. Jednoduše řečeno tato země nedělá výjimky. Nic nejde, nic se nesmí a na vše se velmi přísně dohlíží. To, že někdo dokázal přimět porotu a hlavně pořadatele, že v GP nebude soutěžit 7, ale 8 sborů, je takový malý zázrak. Už byly natištěny hodnotící lístky, program soutěže, který se tu dodržuje na minuty, se najednou narušil o dalších 8 a půl, musel se změnit rozvrh v zamluvených zkušebnách, jízdní řád festivalových autobusů, počet míst pro diváky v sále během vyhlášení, kterého se mohly účastnit jen sbory soutěžící v GP (ostatní se dívali v hale na živý přenos jako vy doma). Kdo s celým tím kolosem dokázal pohnout? Po dnešku si myslíme, že známe odpověď.

Workshop byl skvělý a pak už jsme si jen užívali krásný koncert jako zlatou tečku za festivalem. I v Jokohamě jsme sklidili nádherné ovace. Pan Armstrong se nám opakovaně poklonil a chlapci z Hong Kongu budou mít noc plnou snů o nádherných dívkách s krásnými hlasy odněkud ze srdce Evropy, z Karviné… a už už upínají oči na Google Maps na displejích svých smartphonů.

Den 9.

Veškerá práce je úspěšně za námi. Ve středu jsme si užili únik z megapole do přírody a klidu na celodenním výletě do národního parku Nikkó. Podívali jsme se do svatyně Tóšógů a mauzolea slavného vládce Tokugawy Iejasua. Ta největší zkouška nás ale teprve čekala... 20 serpentin a převýšení přes 400 m, abychom dojeli k jezeru Čúzendži a vodopádům Kegon.

Zpívání nám, kromě úspěchů po hodinách tvrdé práce, přináší také poznání světa a kultur a tentokrát je srovnávání s naším domovem obzvlášť zajímavé. Porovnat ale stojí za to i proměnu Japonska od roku 1985, kdy se sem Permoník vydal poprvé. Tehdy tady ještě jako členka Koncertního sboru byla právě i jeho současná sbormistryně Martina Juríková. Japonsko se za tu dobu změnilo hlavně díky globalizaci. Pozici světového leadra v technologiích si udržuje na úkor tradic. S tradicemi a historií země se potkáváme jen ve starodávných svatyních a s moderním světem naopak po celém Tokyu.

Současnosti i budoucnosti věnujeme čtvrtek ve víru velkoměsta. Jedna část sboru se vypravila do Disneylandu. Druhá si užila vyhlídku z budovy Tokyo Metropolitan Government ve čtvrti Shinjuku. Je úchvatné prohlédnout si město z ptačí perspektivy. Na radnici je zřejmé, že se Tokyo chystá být olympijským městem 2020. Potkáváme tam skupinu studentů, kteří se už teď připravují na role dobrovolníků. Budou pečovat o návštevníky olympiády a s námi si procvičují svoji angličtinu. Návštěva čtvrti Shibuya s největší křižovatkou v zemi je pak obrazem dnešní polykultury a připomíná křižovatky podobně velkých světových metropolí. Skokem do jiného světa je návštěva Muzea digitálního umění. V uklidňující atmosféře zažíváme audiovizuální interaktivní symfonii, která se mění v jeden barevný uklidňující sen. Do zábavní čtvrti Odaiba, ve které se digitální muzeum nachází, se vracíme i v pátek. Můžeme tam totiž mimo jiné nahlédnout, jak příští desetiletí vypadají v představách japonských futurologů. Muzeum Miraikan je tak úžasnou tečkou za nádherným pobytem a výzvou pro další generaci zpěváků Permoníku přijet se přesvědčit, zda se předpovědi budoucnosti naplnili. Pro nás je zatím nejbližší budoucnost jasná – pokračovat ve sborové tradici, kterou před 52 lety založili manželé Šeinerovi, a představovat české sborové umění posluchačům po celém světě…

autor: Dominika Škrabalová